Rudolf Ratzenberger vzpomíná na tragédii v Imole: Jsme rádi, že se na Rolanda nezapomnělo
V tento den před 30 lety se do formulového nebe pobrala první oběť nejtragičtějšího víkendu v historii Formule 1. Pro Rolanda Ratzenbergera byla Velká cena San Marina 1994 pouze třetí v jeho krátké kariéře, ale v srdcích fanoušků žije dodnes. Jeho otec Rudolf je vděčný, že se na něj nezapomnělo.
Rudolf Ratzenberger nebyl velkým fanouškem Formule 1, když se jeho syn rozhodl do ní vstoupit. Pracoval v oblasti penzijního pojištění a i když měl mnoho koníčků, královna motorsportu jako rizikový sport k nim rozhodně nepatřila. Rozhodnutí svého syna stát se profesionálním jezdcem nevítal s nadšením, ale musel se s tím smířit, protože „už ve svých třech letech si vzal do hlavy, že bude závodníkem.“
Roland absolvoval svůj debut ve Formuli 1 za tým Simtek na Velké ceně Brazílie v roce 1994. V té době se seznamoval s novou technikou a jeho otec Roland se seznamoval s Formulí 1. Když sledoval dění na trati, ani netušil, ve kterém autě seděl jeho syn. „Stále mám fotografii, jak na anglickém Eurosportu sleduji trénink a pozoruji auto, o kterém jsem si zpočátku neuvědomil, že je to Simtek.“
Máma, nedělej si starosti!
Ratzenbergerova kariéra začala v Japonské Formuli 3000, kde odjel tři sezóny. Ke konci svého působení se mu podařilo dostat do Formule 1 a rodiče ubezpečoval, že to bude krok vpřed. Jak se později dozvěděli, závodění v Japonsku bylo nebezpečnější, což souviselo i s tím, že v sérii závodili jezdci, kteří měli sice hodně peněz, ale talent si za ně nekoupili.
Otec Rudolf si vybavil i jeden telefonát mezi Rolandem a jeho mámou, která by nejraději viděla, aby její syn závodní volant pověsil na hřebík. V Japonsku však už byl velkou hvězdou a za vydělané peníze koupil rodičům nový byt, ve kterém žijí dodnes. Zároveň mámě vysvětloval, že odteď bude všechno lepší.
V rozhovoru pro Formel1.de si na tento moment vzpomněl dnes již devadesátiletý Rudolf Ratzenberger. „Mluvili si po telefonu a když jí oznámil, že teď půjde do Formule 1, řekl: ‚Maminko, nedělej si starosti! Formule 1 je nejbezpečnější formulí, jaká vůbec je.‘“
Za pár týdnů se máma se svým synem loučila naposledy…
Byla to strašná rána osudu, vzpomíná Ratzenberger
Právě „bezpečná“ Formule 1 obrátila svět celé rodiny naruby. Po návratu z dovolené v Mexiku si rodiče Rudolf a Margit v poslední dubnový den roku 1994 zapnuli přímý přenos z kvalifikace na Velkou cenu San Marina, aby si prohlédli jízdu svého syna živě.
„Když jeho auto zůstalo stát v zatáčce, spatřil jsem Rolandovu červeno-bílou přilbu a jak mu spadla hlava, hned jsem to věděl. Je konec. Byly to strašné chvíle,“ vzpomíná Rudolf Ratzenberger, jehož tragédie zasáhla naplno.
Zpočátku neměl sílu říci o tom ani své manželce, která ve chvíli nehody stála v kuchyni. „Dokázal jsem to vyslovit až ve chvíli, kdy to zaznělo v rádiu,“ vrátil se do roku 1994. „Mé ženě trvalo mnohem déle, než celou tuto věc zpracovala. Byla to neskutečná rána osudu.“
„Během posledních 30 let jsme si tento moment připomněli s mnoha známými, také v Imole při vzpomínkové ceremonii. Ve skutečnosti jsme šťastní, že se na Rolanda nezapomnělo. Vždy říkám, že kdyby se takto nespojily nehody Rolanda a Senny, tento černý víkend by se mohl vytratit z historie Formule 1,“ uvědomuje si devadesátiletý Rakúšan.
Roland Ratzenberger je vedle legendárního Ayrtona Senna, který zemřel jen o den později, poněkud opomíjenou obětí Velké ceny San Marina. A i když se ocitl ve Sennově stínu, bez něj by dnes možná jen málokdo vzpomínal na jezdce, který ve Formuli 1 odjel tři velké ceny a nedostal šanci ukázat, co je v něm.
„Z mého pohledu je zde velmi úzké propojení,“ pokračoval otec vítěze 24hodinovky Le Mans v roce 1993 v kategorii C2. „Jak jsem řekl, nesmíme zapomenout na Barrichellovu páteční nehodu, pak Rolanda a Sennu. Pro Formuli 1 to byl strašný víkend. Myslím si, že ve všech kapitolách knih o historii Formule 1 budou tyto události zaznamenány pohromadě.“
Dnes na Rolanda vzpomíná celý svět. I fanoušci z Japonska, kde závodil před příchodem do Formule 1 a stal se velmi oblíbeným, si i 30 let od jeho smrti chodí připomenout jeho památku na hřbitov v Maxglanu, kde je pohřben, a na hrob mu ukládají různé drobné dárky.
A i když je Rudolf Ratzenberger rád, že si lidé stále připomínají jeho syna, pro celou rodinu je to „trpká vzpomínka“. „Například ta z nemocnice v Boloni, kam jsem měl jít identifikovat Rolanda… Tohle je snad nejstrašnější vzpomínka.“
